Na konci dubna jezdím do Hortobágy na bahňáky. Nejinak tomu bylo i letos.

Vstávat brzy ráno. Ještě za tmy postavit fotostan a čekat. Než se rozední a na mokřadu se začne něco dít. Jako první jsou v hledáčku vždy husy.

Jakmile je trochu vidět, už se přede mnou prochází pisila čáponohá. To je vděčný objekt. Vůbec se nebojí a sbírá potravu přímo přede mnou.

Na vodouše tmavého musím dlouho čekat, než dojde blíž ke mně. Už zde skoro byl, ale zase se vrátil. Ale dříve nebo později sem dojde. Slunce už vyšlo, ale do plného svitu má ještě daleko.

Po hodině se naskytla jedinečná příležitost pozorovat volavku vlasatou, jak loví potravu. Překvapivě zjišťuji, že to jsou žáby. Nehybně číhá a najednou šup a má žabku v zobáku. Poutavá podívaná. To stojí za to.

Nejprve to byla asi kuňka a nyní má v zobáku zeleného skokana. Nádhera.

Slyším potápku malou, ale než jsem ji objevil, chvíli to trvalo. Nad hladinou se objeví vždy jen na chvíli a pak se zase potopí. Prostě je to potápka. Hezký malý pták, jenž příjemně oživuje vodní plochy.

Kolem neustále procházejí vodouši bahenní. Teď se dva spolu dohadují.

Ve stepi za mokřadem pozoruji volavku červenou nehybně číhající na potravu. U nás by to byla velká vzácnost, ale zde je to častý druh.

Cestou zpět se rozhodneme, že se ještě zajedeme podívat na sýčka k jednomu zemědělskému komplexu. Nejprve nás ale zaujme fotogenický ťuhýk menší, jemuž načechrává peří vítr. To je samozřejmě vždy hodnotné pozorování.

A sýčka jsme se také dočkali. Na zavolání přilétl na plot a zvědavě si nás prohlížel. Jsou to hezké zážitky tady v krajině kolem maďarské Hortobágy.