Tři mrazivá rána a slunečné večery jsem prožil na konci března na Šumavě v okolí Stožce. Hlavním cílem výpravy bylo pozorování puštíka bělavého, který je pro tuto oblast charakteristickým druhem. Cílový druh jsem poprvé pozoroval hned první večer, kdy jsem puštíka zastihl ve větvích smrku nedaleko turistické cesty.

Najednou mě zaujalo něco na nedalekém smrku a objevit na něm sovu bylo otázkou sekundy.

Po přiblížení byl puštík stále klidný. Nejevil známky strachu a nevypadal, že by se chystal k odletu. Naopak trochu se nakrčil a začal houkat. Houkání bylo zřejmě adresováno druhému jedinci, jenž se zjevil o sto metrů dále.

Oba jedinci vzájemně komunikovali. Chovali se tak, jako bych tam ani nebyl. Na puštíka bělavého jsem v příštích dnech narazil ještě dvakrát. Pokaždé to bylo neočekávané a obohacující setkání.

Poslední ráno mého šumavského pobytu jsem strávil na nedalekém Mrtvém luhu za obcí Dobrá. Mrazivé ráno s působivým východem slunce bylo plné zvláštní atmosféry ticha. Tentokrát nehoukala sova, ale první ranní vlak.

V dáli na okraji lesa se náhle objevili dva mladí jeleni. Šumavská příroda poskytuje neustále nová překvapení a zajímavá pozorování.